Dovolenou jsme vybírali na poslední chvíli podle ceny. Tedy vybírala Dvířka a já schvaloval po mailu. Ze tří letovisek v Bulharsku nakonec jedno vypadlo samo, protože už bylo obsazené a jedno jsme vyloučili podle vzdálenosti hotelu od moře. Na rozdíl třeba od Nesebaru má Primorsko jedinou drobnou vadu, že se tam musí jet asi hodinu autobusem, což pro děti není největší pohoda, ale zvládnout se to dá. Mína občas propadala malomyslnosti a chtěla domů, ale nakonec si zvykla.

Já jsem té noci nespal vůbec, protože až do půlnoci jsme balili a o půl třetí jsem musel řídit na letiště (místo taxíku a veřejné dopravy zpět s plnými kufry jsem zkusil Go Parking, který vypadá velmi dobře). Jít spát na dvě hodiny je horší, než nespat vůbec. Takže jsem vlastně nespal – na letišti to nešlo, v letadle jsem půl hodiny klimbal, v autobuse z letiště jsem držel Mínu, protože poslali mikrobus s málo místy a na místě jsme vyrazili hned k bazénu a potom na pláž.

Mína moře miluje. První den řádila ve vlnách. Nechala se zalévat příbojem, vláčet se sebou. Já jsem se ji pouze snažil držet, aby tam nezahučela. Vůbec ji nevadilo, že ji voda šplouchá do očí, občas jí nateče do pusy, byla ve svém živlu a vůbec nechtěla na pokoj. Nakonec jsme ji odtrhli s tím, že musíme na večeři. Tu jsme naplánovali podle Scuku, ale nenašli jsme ji, i když se nám ten den zdálo, že ano. Místo nenápadného domáckého podniku jsme dorazili do „Mořského koníka“ (Ялп), také na ulici Ropotamo (Ропотамо), která také měla vína z vinařství Menada a také nabízela gril, i když také spoustu dalších jídel. Večer jsme se už nezmohli na nic, pouze jsme odpadli do postele.

Druhý den jsme si řekli, že vyzkoušíme také jižní pláž, což se ukázalo jako ne právě vhodné. Zatímco severní pláž je kamenitější a čistší, jižní je písčitější a špinavější. U jižní pláže je v moři mnohem víc řas, což Dvířka velmi špatně nesla. Navíc jeden stánek s hlasitou hudbou střídal druhý a nešlo vybrat žádné místo, kde bychom se mohli rozumně usadit. Nakonec to Dvířka nevydržela a vydali jsme se zpět na severní pláž. Nešli jsme městem, ale po promenádě podél pobřeží, která je dlouhá a nudná. Mínu jsem pro jistotu nesl, když jsme ji od jedné vody tak rychle utrhli, i tak nám cesta nějakou chvíli trvala.

Dopoledne Mína zvolila konzervativnější taktiku s pískem. Stavěli jsme hrady, obličej medvěda a další atrakce z písku a Míně to vydrželo velmi dlouho. Nakonec jsem donesl k obědu plněné pečivo. Mína zřejmě nabrala energii, protože se vydala řádit do vody. Skákala do vln a potápěla se, dokonce nechtěla, abych ji držel. Nakonec jsme ji museli násilím odtrhnout protože už začala být vysílená, ona sama by se ještě nadále potápěla.

Na večeři jsme šli opět do Koníka, když nám přišla SMS od Lucie, která naznačovala, že jsme v úplně jiném podniku. Naštěstí i teď bylo jídlo dobré, tak nám to nevadilo. A po večeři jsme Míně slíbili jeden skákací hrad (abychom ji dostali z pláže) a hned vedle se konal Balkan Folk Fest, který se jí taky moc líbil. Mína byla večer natolik unavená, že ji stačili dvě pohádky a spala.

Většina rodin tráví dopoledne poleháváním u hotelových bazénů, ve kterých děti řádí a rodiče se jim střídavě věnují. Je přitom sice čas napsat příspěvek, ale jinak je to děsná nuda. Zítra ráno radši půjdeme opět na pláž, akorát přes poledne musíme Mínu dostat pryč, aby trochu zrelaxovala.

Bulhaři mají podobný vztah ke kouření jako Češi, tedy vyhulují jak fabriky. Nevadí, že jsou v okolí děti, lidé vedle u stolu jedí. Když se k tomu přidají našinci, není to nic příjemného.

Půjdu se věnovat dítěti a koupit boty do vody, abych mohl se mohl pořádně postavit na kameny a držet Mínu, když jí smýká příboj.