Když si někde rozbije tábor Říman, záhy na místě zřídí dvě věci, bez kterých se neobejde: divadlo a lázně. Město Bosra, kdysi metropole římské provincie v Arábii, má oboje. A ještě něco navíc.

Ráno zhltneme v hotelu snídani a oželíme obvyklé kličkování po damašských ulicích s mapou – vezmeme si na autobusové nádraží Baramke, odkud jezdí vozy do Bosry, raději taxíka. Navíc spěcháme – busy prý jezdí co dvě hodiny a my bychom rádi stihli ten v deset. Taxikář nás vyhodí na Baramke, ale ouvej, na autobusové nádraží to nevypadá. Chvíli přemýšlíme, zda šlo o zcela natvrdlého řidiče, ale chyba je v našem průvodci. Z Baramke se už zkrátka nejezdí. Místní nám pomohou zastavit autobus mětské hromadné – řve jako raněné zvíře a motorová pila dohromady, supí ulicemi a jedeme v něm jen my a párek kontrolorů. Zaveze nás na okraj města, kde stojí komplet nový autobusák, jehož jméno jsme si zapomněli poznamenat. Akorát je pět minut po desáté – v tomto bodě se průvodce nemýlíl – další spoj jede ža za dvě hodiny. Rozhodujeme se tedy pro alternativní cestu přes město De’ra, kam jede autobus hned. V De’ra vzápětí chytneme hned mikrobus do Bosry.

Hlavním divem Bosry je obří antické divadlo, prý jedno z prvních, které Římané postavili bez nutnosti použít svah. Neboť tam, kde Řek potřebuje kopec, Říman, řečeno s Vitruviem, vystačí pouze se zdravým povětřím. Zbytek si obstará sám. Čím se však bosranské divadlo liší od jiných římských scén je fakt, že zvenčí byste v něm divadlo nehledali. Je totiž doslova opláštěné citadelou, kterou postavili muslimové, když na ně začali dotírat křižáci. Divadlo v Bosře je zřejmě jediným opevněným divadlem na světě. Až na pár sloupů v proscéniu je tu všechno vyvedeno v temném kameni. Sedadla jsou velmi strmá, akustika excelentní a systém uliček a východů, díky jemuž se divadlo mohlo během chvilky naplnit i vyprázdnit, je jednoduše geniální.

Kolem divadla je docela rozsáhlé staré antické město. Jsou to ty nejpodivnější trosky, jaké jsme za celou dobu viděli. Relativně donedávna v nich totiž žilo obyvatelstvo, které si ruiny upravovalo na příbytky. Tu antický sloup, tu traverza..Památkáři je odtamtud vypráskali, ale stále tu jejich stopy zůstávají. Skládka, zatlučené okna a dveře v pororozvalině. A vedle římská brána a lázně. Napadá mě, že by snad bylo lepší, kdyby tu život zůstal. Lidé by místu dávali orientální mumrajovitý kolorit, ale devastace by asi pokračovala. Teď je místo napůl cesty mezi „slumem“ a památkou a je to znát.

Vedro je vysilující, tak nemáme už chuť courat mezi kameny a jdeme na ahva wassad do kavárny s pergolou porostlou hrozny. S kávou přinesou i hrozen, který z ní pro nás jako pozornost podniku odřízli a dokonce umyli.. Číšníci jsou velmi úslužní a tvrdí, že nám dokonce zarezervovali lístky v buse zpět. Ten za chvíli pojede, máme jen přijít na hlavní silnici a mávnout. Skutečně jede, ale nezastaví. Neznepokojujeme se, neboť nám tvrdili, že se jen otočí, pojede zpět a pak nás nabere. Leč ani po dvaceti minutách se neobjevuje – začíná být jasné, že tenhle bus nás do Damašku neodveze.

Stejně zmatení jako my je rodinka Francouzů, kteří bydlí ve stejném hotelu jako my a ráno jsme je viděli na snídani. Dcera umí trochu anglicky a sděluje, že bus nezastavil, neb byl plný, rezervovaný dopředu a že dneska že jsou vyprodané už všechny. Chystáme se tedy znovu na cestu přes De’ru, ale jako na potvoru jsme nechali ujet mikrobus v pýše, že pojedem něčím lepším. Ten mikrobus byl bohužel poslední – odpoledne čilý mikrobusový provoz mezi Bosrou a De’rou ustává. Nakonec si bereme s Francouzi taxi v podobě mikrobusu – cena je samozřejmě několikanásobná, ale rozpočítaná na pět osob už snesitelná. V De’ře jede hned bus do Damašku, takže přece jen máme kliku. Na nádraží ale nedojede – klekne na periferii Damašku a řidič ohlásí konečnou. Podaří se nám zastavit taxík a v šesti se necháme odvést k Hejázu, odkud je to do Al – Haramain co by kamenem dohodil.

Večer jdeme najít něco malého a levného k snědku, dáváme si vegetariánský sendvič (hranolky, lilek, rajčata a falafel zamotané v arabském chlebu) ve stánku pod mostem. Nevím, zda to byl konkrétně tenhle sendvič, ale pokud jo, poslední den v Damašku nám pěkně osladil..