Poprvé jsem byl v Bruselu s Bratrem, když jsme stěhovali Lysil a kočky. Nyní jsme přijeli na regulérní návštěvu a bohužel poslední, protože Vikul se rozhodl pokračovat v diplomatické misi dále. Je to škoda, protože Brusel je pěkné město, navzdory všem skeptikům považujícím ho za symbol apokalypsy, a všem předpokladům nudy, když jde o město úředníků. Sami Belgici ho samozřejmě vnímají jinak, stejně jako my špinavou Prahu, ale faktem je, že jde o příjemné místo k životu i na návštěvu.

Na rozdíl od dřívějška jsme museli trochu slevit ze svých požadavků a ze svého tempa. Přece jenom je rozdíl, když cestujeme zcela sami (Istanbul, Polsko, Sýrie, Paříž), když je žena těhotná (New York, Berlín) nebo když máme s sebou tříletou cácorku a pětiměsíčního kojence. Poslední varianta znamená hned několik omezení. Kromě zastávek na kojení (když jsme náhodou cestovali s kojencem) se přidávají také zastávky na hřiště a celkové tempo je více než volné. Přesto se dá stihnout spousta zajímavostí, jenom je třeba starší dítě pravidelně motivovat (dostaneš makronku/zmrzlinu, bude tam hřiště) a mladší dítě pravidelně kojit/nosit/nechat někde hemžit.

První den po příjezdu, v neděli, jsme se rozhodli podniknout něco společně. Navíc po dlouhé době mělo být krásné počasí, což svádělo k návštěvě belgického venkova. Můj návrh zněl – vyjedeme k „popelčinu hradu“ a na cestě zpět navštívíme další místa, Vikul navrhnul cestu přesně opačnou. Nechal jsem se přehlasovat a vyrazili jsme. Jako první štaci jsme vybrali opatství Floreffe, které jak jsme na místě zjistili v jedné části slouží jako (základní a střední) škola, což na stavu budov není zrovna patrné, protože jsou v lehkém stupni rozkladu. Druhá část je určena návštěvníkům a nachází se zde nejstarší průmyslová budova v Belgii – bývalý mlýn a pivovar ze 13. století, který ostatně slouží jako pivovar dodnes, i když v omezené míře. Naše prohlídky se omezily pouze na venkovní části, s dětmi to ani jinak moc nejde, pokud jsme je nechtěli zcela zničit. Nabídka jídla ve zdejší restauraci nás příliš neoslovila, proto jsme se po krátké procházce rozhodli pokračovat dál. Zatímco do Floreffe jsem dorazil na přednastavenou navigaci, dál už musel navigovat Vikul, protože ve firmě nám před mým odjezdem přestalo fungovat nastavování datového roamingu, mohl jsem se maximálně dívat na offline mapy, ve kterých ovšem nefunguje navigace. (A koupený Sygic je zase vázaný na konkrétní telefon, takže ho zřejmě budu muset prodat s Nexusem.)

Ovšem Vikulův Garmin Nüvi se neukázal jako vhodný navigační nástroj. Místo o něco delší trasy po lepších cestách nám představil krásy belgického venkova včetně cest, které vypadaly že vedou pouze do polí. Naštěstí jsme nejeli daleko, protože další zastávkou byl relativně nedaleký klášter Maredsous. Zatímco Floreffe není příliš známé ani jako klášter ani jako pivovar, pivo Maredsous se občas objeví i v Česku. Také klášter působí mnohem zachovalejším dojmem, možná až příliš. Části pro veřejnost a pro mnichy jsou striktně oddělené. Zatímco část pro veřejnost je takové pozlátko s velkým dětským hřištěm (to byl ostatně hlavní důvod tam jet), restaurací a parkem pro dlouhé procházky; pivovar, sýrárna a obecně klášter jsou naprosto uzavřené (až na placené procházky s průvodcem). To jsme si samozřejmě nedopřáli, pouze jsme se porozhlédli po okolí, snědli lehký brunch a pokračovali dál.

Při odjezdu se ukázalo se, že Vikul nechtěl do Maredsous, ale spíše do vedlejšího kláštera Maredred, kde jeptišky vyrábějí marmelády. Jenže v samotném Maredred to zrovna dobře nevypadalo, pouze jsme otestovali ještě horší cesty. A po o něco méně špatných cestách jsme pokračovali do Dinantu. První dojem po vystoupení z auta nebyl nic moc, ospalé malé městečko, ve kterém jsme marně hledali cestu do pevnosti. Teprve procházkou kolem řeky nám došlo, že jsme nepřijeli do středu města, ale na jeho kraj. Já s Vikulem jsme proto naložili děti a dojeli do centra autem, Dv s Lys pokračovaly dál pěšky.

Na místě se ukázalo, jakou chybu jsme udělali, že jsme si Dinant nechali jako poslední. Dinant je totiž místo, kde se vaří Leffe, je zde muzeum piva, ale také muzeum vynálezce saxofonu Adolpha Saxe. A bohužel jsme dorazili zrovna ve chvíli, kdy se všechno pomalu zavíralo, do pevnosti nás nepustili ani lanovkou ani pěšky a kavárny a restaurace na nábřeží nebyly zrovna pohotové. Zkrátka velká chyba.

Zpátky jsme jeli (aspoň my s Dv) s kříčícím kojencem, kterému zrovna došla trpělivost s celodenním výletem. Ale pěkné to bylo, i když na „popelčin hrad“ nakonec nedošlo.