Inspirováno blogem Terezy B.

Zcela nedávno mě šokovalo prohlášení, že za komunistů snad bylo líp z úst člověka, od kterého bych to rozhodně nečekala. O pár dnů později čtu v novinách rozhovor s Jiřím Stránským, který říká, že za blbou náladu si můžeme především sami. Že hodně fňukáme a stěžujeme si, ale málokdo udělá něco, aby si stěžovat nemusel. Ale ono někdy stačí docela málo, maličko, nejen změnit úhel pohledu, ale také zaměřit se na určitý mikrosvět (třeba na kváskovou mapu – namísto stesků, že se pekaři šidí řemeslo, šířit kvásek a vědomosti, aby si každý mohl dobrý chleba udělat doma.) Podívala jsem se na svůj vlastní mikrosvět roku 2012. A ten pohled se mi moc líbí.

Minulý rok se ohromně rozrostla naše rodina. V lednu se moje sestra vdala – bylo parádní přebít zpravidla otravný leden s povánoční kocovinou pomyšlením na to,  jaké šaty si obleču na svatbu. Svatba byla skromná, komorní a trochu legrační, ale moc fajn. A v únoru se narodila moje malá neteř Matilka. První letošní dítě roku 2012 nepřišlo na svět úplně bez komplikací, sestru dokonce v těhotenství postrašili rizikem rozštěpu páteře, ale nic z toho nenaplnilo. Za pár týdnů bude Matildě rok a je k zulíbání. Rozkošná holčička velikosti panenky, která díky líbeznosti, šikovnosti a miniaturním rozměrům budí nadšení všude, kde se objeví. V září se narodil synoveček Mikuláš, výstavní miminko jak do katalogu a má se i nadále čile k světu. A konečně v říjnu přišel na svět náš milovaný synáček Benny. Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dar, který bereme za samozřejmý, ale je dobré si uvědomit, že to tak úplně standardní není.  Že je to pořád velké štěstí.

V červnu se sestra odstěhovala s rodinou do Bruselu. Vzájemně si moc chybíme (stýská se i Míně a Bertišovi), ale zase možnost odjet kdykoli do města waflí, mušlí, piva a vynikající čokolády, je přece báječná, ne? Sestra je navíc v Bruselu spokojená a Bertiš se usadil ve francouzské školce a už umí francouzsky počítat. Celá širší rodina je navíc v mezích možností zdráva. Co chtít víc?

Máme se dobře i po pracovní stránce. Pavel má konečně práci, která ho baví a u které taky stíhá rodinu, aniž by pořád padal vyčerpáním. A já se vždycky nadmu pýchou, když zaslechnu, že ho někde chválí. Já jsem se v době těhotenství vrátila na pár měsíců do práce. Nejlepší věc, co jsem mohla udělat! Výborně jsem si před dalším miminkem odpočala od plenčiček, kašiček, věčně plné pračky a pocitu, že nemá cenu vytahovat střevíčky a kabelku. Občas to byla honička a stres. Ale bylo báječné zase služebně chodit do divadla! Mína úspěšně zvládla jak nástup do soukromé školky, pak přestup do státní, kam nás – zaplaťpánbu – přijali. Podařilo se mi vedle toho věnovat se i nadále knižnímu projektu Knihožrout. Ne že by tam nebyli rezervy, ale ustáli jsme i pád, kdy stránky měsíc neběžely a vyrovnali se ze ztrátou dat. Je strašně prima mít práci, která obnáší čtení knížek, takže když ulehnete do postele s detektivkou, nemáte pocit, že se trestuhodně flákáte. O přísunu recenzních titulů nemluvě.

Pořídili jsme letos první skutečný zmrzlinový stroj, který zvládne zmrzlinu hladkou a ve větším objemu. Založila jsem svůj zmrzlinový blog, vymysleli jsme naší budoucí firmě pěkný název Tři kopečky a kamarád Filip jí udělal báječné logo. Poprvé jsem svou zmrzlinu nabídla v rámci Apetit pikniku a…tolik pochval jsem snad v životě neslyšela. Posílilo mě to v přesvědčení, že má smysl, abych se zmrzlině skutečně začala věnovat. Tři kopečky se objevily i v několika novinových článcích, do své talk show mě pozval kamarád Honza Dědek a díky zmrzlině jsem se seznámila s dalšími skvělými lidmi, kteří sdílejí vášeň pro dobré věci. Vyzkoušela jsem, si výrobu zmrzliny na zakázku a nejvíc pyšná jsem na to, že jsem – polehoučku –  s to dát dohromady i vlastní receptury. Jeden z nich, okurková s ginem a mátou – je už skoro slavná :) Vyráběla jsem zmrzlinu pro jednu restauraci a s dalším moc prima podnikem začínám regulérní spolupráci. Dělat zmrzlinu – zejména při vyšších objemech a pořád tak trochu na koleně –  je někdy vysilující, ale je to hluboce uspokojivá práce, v níž se těším na všechny další cíle (třeba profesionální zmrzlinový kurz v Itálii..)

Nejvíc pyšná jsem ale pochopitelně na své děti. Mína je neuvěřitelně šikovná, bystrá a roztomilá a Benny je zatím téměř bezúdržbové miminko.  Mám dojem, že péči o něj zvládám i přesto, že toho mám na práci dvakrát tolik, než když byla v jeho věku Mína, mnohem lehčeji.
Je jasné, že nás čeká náročných dvanáct měsíců. Z miminka vyroste batole, které si bude uzurpovat víc pozornosti, ráda bych i nadále krůček po krůčku postupovala k cestě profesionální zmrzlinářky a musíme vyřešit naše již více než stísněné bydlení. Přála bych si umět hospodárně vycházet s časem a nenechat se vyšťavit z toho, že nestíhám. A taky přiměřenou část času jen tak bez výčitek prolelkovat.  A především, abych příští rok touhle dobou mohla zase napsat: byl to skvělý rok.