Pondělí
Vstávám, připravuji snídani pro sebe a holky, chvilku se protahuji, cvičením se to nazvat moc nedá, odvedu dítě do školky a spěchám na poradu. Po práci na hřiště, potom domů udělat večeři, vykoupat a uložit dítě. Mína usíná skoro o půl desáté. Já usnu málem taky, trochu se probírám kolem desáté, to už cvičit nebudu.
Úterý
Posnídám, protáhnu se a spěchám do práce, oběd si nesu sebou. Odcházím dříve, protože jdu s Mínou plavat. Po plavání už se mi nechce znovu se spotit a znovu se koupat. Večer zakončuji u Doctor Who.
Středa
Mína je horká a má vyrážku. Jedeme k doktorovi, je to spálová nebo streptokoková angina. Předám dítě, jedu na schůzku, po práci domů vystřídat babičku, která se Míny výjimečně ujala. Večeře, ukládání a zase je půl desáté, navíc musím něco dopsat…
Čtvrtek
Ráno na KL, poté rychle zpět, vystřídat ženu, která musí na tiskovku. Odpoledne střídavý home office prokládaný hraním divadýlka, kreslením, čtením a dalšími pokusy zabavit dítě. Vědomí, že je to jeden den mě uklidňuje, ale neustálá pozornost vyčerpává. Žena přichází pozdě, chystáme večeři, koupání a uložení, Mína usíná až 9.40. Jsem rád, že sedím a znovu se zkoušíme podívat na Newsroom.
Pátek
Brzy ráno do školy, odpoledne vyřídit vše v práci. Třeba dnes Mína usne v devět a já se nebudu cítit jak mrtvola. A konečně najdu čas na cvičení.
To mi ještě nezačala arabština (pondělí odpoledne).
A jaké jsou vaše výmluvy, že nemůžete cvičit?
Jeden komentář: “Proč jsem se celý týden nedostal ke cvičení”
Já to vidím tak, že jestli někdo v naší situaci má na cvičení čas, pak se musí vymlouvat proč nemůže být u svých dětí, když ho potřebují ;) je to otázka priorit, ne výmluv