Primorsko je česká enkláva na Bulharském pobřeží. To můžu prohlásit celkem zodpovědně po návštěvě a průjezdu řady dalších středisek na černomořském pobřeží. Mám k tomu dvě vodítka. Jednak je ve směnárnách v Primorsku nejméně výhodný kurz koruny k leva na celém pobřeží. Zatímco v Nesebaru dostanete za 100 korun 7,3 leva, v Sozopolu až 7,5 leva, v Primorsku je jednotný kurz 6,5 leva. Pravda, je to zlodějna, ale naštěstí kurz eura je výhodnější a většina turistů to ví. (Nejlepší je tradičně vybírat peníze z bankomatu, což jsme udělali i my. I s poplatkem jsem se tak nakonec dostal na kurs 7,35 leva za 100 korun (bez poplatku to vycházelo na 7,5 leva). Ostatně od různých zápisků z Bulharska před pár lety, které jsem na internetu četl, se situace výrazně zlepšila, v Primorsku je celá řada bankomatů a karty berou i některé obchody a restaurace.)

Druhým důvodem, proč je Primorsko černomořské české centrum, jsou dvojjazyčné nápisy, které jsou v bulharštině a řeči připomínající češtinu. Podobným jazykem se taky domluvíte, i když občas zapojíte pár slovíček bulharštiny a do češtiny přidáte ruský přízvuk. Češtinu vám bude připomínat „na shledanou“ (čau), francouzštinu zase poděkování (mersi). (Jazkyková poznámka z jiné oblasti – pomeranč se řekne portokál, což je zřejmě z arabského burtukál, podobně čorba je z arabského šorba.)

Při nákupu dovolené jsem zavrhl polopenzi s tím, že za 175 kč na osobu se na místě určitě najíme, a když ne, tak si polopenzi klidně dokoupíme. Sice nás strašili, že na místě přikoupení nepůjde, ale samozřejmě to nebyla pravda. Naopak se potvrdil můj předpoklad – nejdráže jsme jedli asi za 150 korun na osobu, ale to jsme se hodně rozšoupli, většinou tak za 130 korun, přitom jsme měli večeři o několika chodech.

Problém byl výběr restaurace. První večer jsme měli štěstí, ale to se neopakovalo pokaždé. První problém nastal, když chtěla Dvířka něco jiného, než grilované mleté maso a zkusila špagety s pestem. Donesli jí hustou nudlovou polévku, špagety posypané polévkovým kořením, zalité vývarem a posypané kaškavalem, což je jeden ze dvou zdejších druhů sýra. Hmota naprosto nepoživatelná, ale zřejmě se to tak tady dělá, naštěstí jsme tuto hrůzu aspoň nemuseli platit.

Zdejší restaurace, zřejmě z domělého tlaku ze strany turistů, které nechtějí ztratit, nabízejí všechno od Bacha po Vlacha, od bulharské kuchyně přes přibližně italskou až po českou. Kvůli tomu je obtížné vybrat správnou restauraci, případně na jaké jídlo jít do které. Samozřejmě je tady Praha, které je nejlepší se vyhnout, pokud se nechcete cítit jako doma, a kdo by to v Bulharsku chtěl.

Potom jsou restaurace na ulici Ropotamo, které jsou logicky turistické, ale cenově přijatelné se slušnou nabídkou a pokud budete vybírat z místní kuchyně, nemůžete se splést. Největší tyjátr nastává směrem k jižní pláži od ulice 3-ti mart (3. březen), která je hlavní tepnou města. Na ní najdete většinu obchodů, kaváren, řadu klubů a některé restaurace. Příkladem je echtturistická Starata Melnitsa (Starý mlýn), kde vyhrávala hlučná bulharská hudba, že jsem ani neměl chuť vstoupit.

Jednou jsme zabloudili do jedné z bočních uliček, kde jsme očekávali větší klid. Bohužel, jak se ukázalo, lákavé nízké ceny byly pouze na část nabídky, hlasitá hudba byla nesnesitelná, naštěstí Míně donesený blaf (vepřové pseudorizoto) chutnalo. My se šli nakonec dojíst „čačou“, což jsou naše grundle.

Poslední večer jsme zřejmě objevili tajemnou restauraci Menada, která už nemá velký poutač Menada, jmenuje se Gergana, ale jinak v bulharské kuchyni překvapila. Jídlo jsme objednali podle ostatních restaurací a dostali jsme dvojnásobné porce, že jsme měli problém všechno sníst. Jídelní lístek tradičně tlustý a nepřehledný, navíc řadu jídel večer ani nenebízejí, což nikde neuvádí. Ale dost už o zdejší kuchyni, Dvířka plánuje napsat samostatný post o nectnostech bulharské (turistické) kuchyně.

Primorsko je také místo přátelské k dětem. Ve městě je několik dětských hříšť, v mnoha restauracích mají dětské koutky, že máte problém dostat dítě pryč. Ale co je hlavní, na náměstí u městského úřadu, přibližně v polovině ulice 3. května je večer spousta atrakcí pro děti, nejen skákací hrad, ale také různé malování, zorbing, vysypávání pískem, autíčka, koníci a další. Během našeho pobytu zde také probíhal Balkan Folk Fest, který se třeba Míně velmi zamlouval. A neměl bych zapomenout na aquapark, který starším dětem vystačí na celé dny, pokud to jsou rodiče ochotní platit. Nám se to při týdením pobytu zdálo zbytečné.

Také letos došlo na výlet a rozhodně nebyl organizovaný. V půjčovně Omega (naproti akvaparku v parku, provozní doba neznámá, přibližně od 9.00 do 20.00, možná i později) jsme vypůjčili jedno auto s klimatizací a dětskou sedačkou (stejně mizerná, jako ta loni v Řecku) a jeli jsme. Zatímco v civilizaci se auta půjčují s plnou nádrží a je snadné zaplatit jenom projetý benzin, v Bulharsku nám auto půjčili s téměř prázdnou nádrží. „Když vrátíte s víc benzinu, nevadí.“ Ještě, aby vadilo. Podle plánovače na mapách Googlu jsme spočítal přibližnou spotřebu na 50 leva, což s půjčovným 80 leva dělalo hlavní náklady na výlet (organizované výlety začínají na 30 leva na dospělého a 20 na dítě). Benzinu jsem nakonec bral tak o pět až deset leva víc, protože množství paliva se špatně odhaduje.

Bulhaři jsou mnohem lepší řidiči, než Češi. A to, i když mají horší auta a možná i díky tomu, že na silnicích je maximální rychlost 80 km/h. 80 a 50 (ve městě) jezdí přes den, ráno je vidíte jezdit i 110 a předjíždět policejní auta – policie v té době zřejmě ještě nemá aktivní radary, tak si dovolují. Na druhou stranu Bulhaři neznají funkci bezpečnostních pásů a stále ještě jezdí běžně nepřipoutaní.

Čím pro mě jezdí lépe? Dokážou se rozjíždět na zelenou, nezdržují provoz, zachovávají plynulost dopravy a pouštějí chodce, i když nemusejí.

První zastávka byla v Sozopolu. (Cestou jsme ještě v otevřené krajině „obdivovali“ hrad jak podle hraběte Drákuly, o kterém nám nakonec delegáti řekli, že patří místní mafii.) Na místě jsme podle průvodce všem udělali službu a zaparkovali auto před starým městem v přístavu. Ukázalo se to jako prozíravé, protože úzkými křivolakými uličkami starého města se prodírá už tak dost aut, kterým chodci jenom obtížně uhýbají. Místní chloubou jsou domečky s kamenou podezdívkou a dřevěným patrem, stejně jako ve staré části Istanbulu. Tady se však v takových budovách můžete ubytovat a strávit zde krásnou dovolenou. Pokud vám však nevadí, že místní ceny jsou výrazně vyšší než v Primorsku.

Na místě jsme si dopřáli jedinou atrakci, kostel svaté bohorodičky vzniklý v 15. století za Otomanské nadvlády, tudíž musel být postavený pod úrovní ulice. Kdyby nás neupozornila nenápadná cedule, kostel bychom téměř přehlédli, protože je z vnějšku velmi nenápadný. Uvnitř je zdobený východní ikonografií a vyřezávanými ikonostasemi inspirovanými řezbami z Makedonie.

A druhou „atrakcí“ bylo jídlo, konkrétně restaurace Viatarna Melnitsa, kam prý snad možná chodí i bulharský prezident. Velkou výhodou této i dalších restaurací na ulici Morski Skali je výhled na ostrov Sv. Ivana, kde žije rozsáhlá populace mořských ptáků. Polévky a předkrmy nás nijak zvlášť neoslnily (rybí ani fazolová a šopský salát), největší překvapení přišlo v podobě „fish kebab“, což jsme si bohužel nenapsali bulharsky. Šlo o kousky ryby se zeleninou smažené na speciální pánvičce, kterou vám budou nabízet k prodeji na každém rohu v prodejně se suvenýry. U Větrného mlýnu počítejte s mírně vyššími cenami, ale to je v Sozopolu víceméně standard. Na druhou stranu se nedá říct, že by jídlo prezidentů bylo výrazně dražší.

Naše další zastávka byl Nesebr, ale cestou jsme viděli pseudoorientální kýč Pomorie, což je čistě turistické středisko osazené těmi nejhnusnějšími hotely a podle průvodce také vysokými cenami. Zatímco v Primorsku žijí lidé po celý rok, Pomorie nebo i Sluneční pobřeží se v zimě mění na města duchů, obyčejné pozlátko pro turisty.

Nesebr je město (rozbořených) kostelů, mělo by jich zde být kolem osmdesáti, což vzhledem nepatrné velikosti ostrova je celkem zázrak. Na druhou stranu, většina je ve stavu trosek, případně už slouží jinému účelu. Na místě je třeba si dát pozor na cetkaře, protože zvyk z arabských zemí už dorazil i sem a hned po příchodu se k vám vrhne žena nabízející korálky. Naštěstí tady stačí jednou slušně odmítnout, aby šla obtěžovat někoho jiného. Zdejší kostely jsou z kombinace cihel a kamenů zdobené glazovanou keramikou. Výsledkem jsou pro nás velmi netypické vzory.

Ovšem také sem dorazilo heslo „dovolená v cizině, ale s jídlem jako od maminky“ a ve starém Nesebru jsou hned dvě české hospody nabízející Staropramen, kofolu, zázraky české kuchyně a kýč v podobě sochy Švejka. Naštěstí i zde se dá těmto místům vyhnout.

Nejslabším momentem byla cesta zpět. Vstávali jsme v pět, což ještě nebyl takový problém, aby nás stihli včas odvézt na letiště. Horší bylo, že předchozího dne bylo letiště zavřené kvůli sebevražednému atentátníkovi a řada letů se tak zřejmě přesunula na den našeho odletu. Na letišti panoval naprostý chaos, protože v Burgasu nemají oddělovací pásy pro vytváření front, lidé se tlačili v ohromných hroznech a chvílemi hrozilo ušlapání menších a slabších. Určitě k tomu nepřispívali ani někteří agresivní ruští turisté, kterých odlétala hned dvě letadla. Zbytečně přísná bezpečnostní opatření, kdy prohledávali každého a každé příruční zavazadlo, i když atentátník přes kontrolu nic nepronesl, byla jen takový bonus na závěr. (Pravda, já jsem nechtěně pronesl přes pražskou kontrolu větší kapesní nůž a zjistil to až v Primorsku na pláži.)

Bulhaři jsou obecně velmi milí lidé, ve službách neskutečně ochotní, maximálně se vám snaží vyhovět. A to jak ve špičkové restauraci, tak v putyce, tak v exchturistickém podniku, ve kterém by vám u nás plivli do jídla a česky vám nadávali. V Bulharsku se k vám všude chovají jako k hostu nebo zákazníkovi. Zřejmě chápou, že můžete přijet příště a přivézt sebou další. Tak mersi a doviždaně.

Dodatek: Go Parking naprosto v pohodě, příště využívám znovu. Je to rychlejší a pohodlnější, než se trmácet MHD přes město nebo brát taxi a cenově přijatelné.