Vstáváme v pět hodin ráno a před šestou už jsme na ruinách. Tento bláznivý nápad nám vnuknul průvodce, který tvrdí, že za svítání mají ruiny nejlepší světlo, minimum turistů a snesitelnou teplotu. Ale bohužel nejsme sami, velbloudáři už jsou tu taky. Kupodivu moc neobtěžují. Je zima a fouká studený vítr. Kdo nebyl v poušti, nepochopí. Přes den pekelná výheň, v noci mrazivá poušť.

Slunce ale nevychází v 6.00, jak jsme očekávali, ale až 6.20. Chvíli jenom jakoby lechtá obzor a najednou se vyloupne velká oranžová koule. Nejlépe má být svítání vidět z Tetrapylonu, čtyř čtyřsloupí uprostřed města, uprostřed kolonády. Ironií osudu je ze 16 sloupů Tetrapylonu pouze jediný z původního růžového granitu (pravděpodobně pocházejícího z egyptského Asuánu), zbývající jsou z nabarveného betonu. Největší a nejfotografovanější zdejší atrakce a je to fake. Ještě chvíli bloumáme ruinami za svítání a pomalu jich začínáme mít dost. Ještě zajdeme k Baalovu chrámu, který je také zamčený, ale přes mříž vidíme uvnitř živý strom. Kupodivu u něj nevadí, že ničí památku.

V hotelu si objednáváme snídani, kterou jsme včera odmítli, protože jsme si mysleli, že se budeme ruinovat déle, a potom jdeme na hodinu spát.

Lehce osvěžení rychle balíme, protože chceme stihnout prohlídku hrobek ve 12.00. Do zdejších hrobek se chodí jenom v určité časy a je třeba se k nim nějak dopravit. Bohužel zjišťujeme, že doprava k nim není included, takže kromě vstupného (2×75), platíme ještě taxi (300).

Ale ceny nakonec nelitujeme, protože hrobky za to stojí. První je věžovitá hrobka, podobná hrobkám Yemliko (jemlíko), jejíž část je v podzemí damašského muzea. Tady na místě to působí mnohem zajímavěji – část v muzeu vypadá jako ze sádry. Vystoupíme až do čtvrtého patra a všude jsou samé díry na sarkofágy. Hrobky se budovaly jako rodinné a vícegnerační už za života členů rodiny. Ti tam chodili truchlit za mrtvé a přinášeli jim dary – džbány s olejem a vínem nebo skleněné kapky symbolizující slzy.

Samotné sarkofágy jsou samozřejmě dávno ukradené. Potom jedeme kus dál do hrobky tří bratrů – logicky v ní jsou pohřbeny rodiny tří bratrů. Podle aramejských nápisů je dokonce zřejmé, že v postranních komorách hrobky nevyužívala jenom rodina, ale došlo ke „komerčnímu“ využití, protože tam se místa prodávala i jiným zájemcům, kteří si nemohli dovolit vlastní hrobku.

Hrobka tří bratrů je v podzemí, aby byla lépe chráněná před zloději. Výzdoba je lehce nečekaná – Odyseus a Achiles, podle průvodce prý vyjadřující vztah mezi duší a tělem, ale ani jeden z nás si už nepamatuje, o co přesně šlo. K tomu je strop vyzdoben ornamenty ve tvaru medových pláství (hojnost) a po stranách jsou dokonce 3D ornamenty, tedy technika, která byla znovuobjevená až v renesanci.

Další atrakci, hrobku objevenou japonských týmem (proto japonskou) si odpouštíme. Ani jména dvou pohřbených bratří nás k návštěvě nenalákají. Ač to zní nepravděpodobně, jejich jména jsou Bwlh a Bwrp.

Ale do Damašku se nám hned nechce – jet v autobuse přes poledne. Protože z průvodce a od Čechů víme o existenci bazénku s chladivou vodou, moc se nerozhodujeme, i když 2×150 S.P není na zdejší poměry málo. Voda je naprosto úžasná, úplně nás hladí a my se nemůžeme nabažit. Popíjíme kávu, pozorujeme pářící se želvy, hladíme zdejší kočky než vedro udolá i je a ony zmízí… prostě relaxujeme.

Zpátky v hotelu si povídáme s majitelem, jak se v Sýrii zvýšili ceny. Palmyra byla drahá vždycky, kdysi se dokonce cestovatelům, kteří nechtěli platit vstupné, podpalovaly stany. Hoteliér říká, že zvýšení cen je přílivem Sunitů z Iráku, kteří mají spousty peněz (co, fakt?) a jsou ochotní přeplácet. Zatímco dříve stálo jehněčí 300 S.P/kg, dnes stojí 400. A podobné je to se vším. Ani tady nemají cizince příliš v lásce, a to s nimi a Egyptem kdysi chtěli vytvořit velký arabský stát.

Hoteliér nám zavolá svého kamaráda, který nás odveze až na nádraží, odkud po chvíli jede bus až do Damašku (240). Je to zatím nejdražší autobus, trochu řidiče podezírám, že z toho má provizi, když za jeho služby jsme platili „jenom“ 25, ale jedeme klimatizovaným busem a přímo bez přestupů.

Ještě ani nestačíme vyjet z města a už nás zastaví stádo. Tedy přesněji karavana velbloudů. Kdesi v dálce nalevo od nás vidíme jednoho honáka na velbloudu, napravo se táhne neuvěřitelné stádo starých i mladých velbloudů pomalu až k obzoru. Chvíli jsme si dokonce mysleli, že to jsou svobodní velbloudi, ale ti jsou zřejmě už jenom v Somálsku. Tak snad je všechny nesnědí a z jejich kostí neudělají náhrdelníky.

V damašku přijedeme v 18.30, což znamená, že za chvíli zapadne slunce a začne hostina. Ale také to znamená, že všechno se zpomalí až zastaví. Když se nám podaří srazit cenu smluvního taxi z 250 na 150, považujeme to docela za úspěch, ale víc čekat nemůžeme.

Poprvé zažíváme reálný dopad Ramadánu. Cesty jsou výjimečně prázdné, občas projede auto, ale jinak nic. Tak vylidněné ulice jsme zatím neviděli a tak prázdný Damašek jsme zažili jenom první den ve čtyři v noci.

V hotelu Al-Haramain si nás Ahmud pamatuje a pamatuje si i naši zálohu. Jenom nám oznámí číslo pokoje a vrací se ke své právě započaté hostině. I my jenom složíme věci a jdeme se taky najíst. Kousek od hotelu je několik otevřených restaurací, jedna nabízí volný bufet za 250 S.P na osobu. Ale nám se nelíbí turistické zaměření, proto jdeme do oblíbené restaurace na rohu Martyr’s square (Al-Merjeh), kde nakonec necháme 600, ale nemáme pocit, že jsme atrakce pro místní, Homo Turisticus.

Okno máme do vnitrobloku a tentokrát nás nic nebudí. Jaká úleva. (Druhou noc zaslechnu v noci práce na silnici, ale není to nic strašného.)