Na lenošivý den se dost těšíme, u moře jsme oba nebyli, že ani nepamatujem. I když to moře je jen Středozemní a dno je tu tak mělké, že jde člověk půl hodiny po kolena, aby se smočil aspoň do pasu. Klíčové je ale nejdřív se na pláž vůbec dostat.

Minibus na místní „Blue Beach“ najdeme snadno, vyhodí nás před cestou, lemovanou přímořskými restauracemi a prodejnami plážových potřeb a mušlí (vše hrozně ošuntělé, posmutnělé), nikde ani noha. Jako by bylo po sezoně. Nejlepší místa pláže okupují hotely. V Cham palace chtějí za vstup na pláž 500 SP na osobu. Na náš pohled, jestli jim náhodou nepřeskočilo, ledově opáčí:“It is 5 stars hotel, sir.“ Na to se poroučíme s tím, že veřejná pláž prostě někde být musí. A taky že je – najdeme jí společně s dalším párkem Čechů, zcela stejně motivovaných. Na pláži je liduprázdno, písek žhavý a relativně čistý. Vyměňujeme si cestovatelské zkušenosti a opékáme se (pěkně do ruda, jak jinak..)

Pěkně propečení a osolení se vracíme do hotelu pro batohy a jedeme na autobusové nádraží, abychom stihnuli poslední spoj do Tartusu. Na nástupišti potkáváme našeho známého Anglána, z nějž se vyklube velmi příjemný společník. Společně si bereme taxík do hotelu Daniel.  „Do you have a meter?“, ptá se George s dokonalou cambridgeskou výslovností taxikáře, který neumí slovo anglicky.  „A Meter!“, opakuje důrazně George a poklepe na střed palubní desky. Konečně záblesk pochopení v očích a taxikář vrazí do autorádia kazetu s arabským popem.

Tartus neboli Tortosa je někdejší křižácké město s katedrálou, která má střílny. Město je daleko víc“chic“ než Lattakia, i když atmosféra je tu příjemně zpomalená.  A přestože tu chybí větší množství památek i některé tradiční krámky (třeba s baklavou, ostatně syrská je nejlepší z těch, co jsem ochutnala. Tureckou, balkánskou i řeckou strčí do kapsy). Ale porcují se tu ryby,  kolem moře vede korzo a při pobřeží jsou rybářské restaurace. Do jedné z nich vytáhneme George na večeři. Je to nesmírně příjemný večer s báječnou chutí grilovaných ryb a salátů. Dokonce i účet vypadá rozumně na večeři pro tři o několika chodech, nargile a několika čajích…Až zpětně zjišťujeme, že jsme ho jen špatně přečetli.  Číslice v arabštině jsme přečetli jako arabské – no prostě jako ty naše „evropské“ a cena dopadla výrazně v náš prospěch…Ale nakonec, proč ne? Jako bychom si to vybrali za všechny šizuňské taxikáře. Bohužel větší příděl smůly nás ještě čeká.