Ve čtyři něco nás probudí muezin z blízké mešity, zřejmě nám chce popřát dobré ráno. Po půl hodině naštěstí skončí a my můžeme spát dál. Inu Ramadán.

K moři je to opravdu kousek, tedy samozřejmě k promenádě. Noční bloudění bylo úplně zbytečné – plánek města mě mátl, chodili jsme jak idioti. Pod mým vedením.

Ráno hledáme otevřenou kavárnu, kde můžeme posnídat, což je v době Ramadánu trošku problém. Najdeme otevřenou trendy restauraci, kam se chodí bavit hlavně mladí. Ti tam samozřejmě sedí a snídají. Zkouším si dát něco libanonského a je to podivná pizza se semínky a sýrem, ale je to jídlo. Cena je tady očekávaně vyšší, asi 225 S.P za snídani. Řekl bych, že jako jít u nás snídat do Duplexu.

Bankomat banky Byblos na promenádě už funguje. Ať už je to tím, jak tvrdil strážce, že funguje jenom v pracovní dobu, nebo jinak, můžeme vybrat zbytek peněz na pobyt. Vybíráme 18 000 S.P, což by nám už mohlo stačit, i když započítáme dárky.

A jdeme hledat stanoviště mikrobusů, protože se chceme dostat na první křižácký hrad Qula’at Saladin (nebo Qala’at Salah ad-Din nebo Saône). Stačí se podívat na ulici do mapy a odchytí nás místní, který má v SAE obchod se spodním prádlem. V Sýrii (levně) nakoupí, v Dubaji prodá. Umí dobře anglicky a vysvětlí nám, kde jsou mikrobusy. Další lidé nás postupně směrují, až nás nakonec chlapík dovede až k příslušnému busu. Ale ten bych už poznal, je na něm الحفه. Ovšem vesnice se nejmenuje Al-Haffa, ale Al-Hafeh. Jízdné zdražilo pouze z 20 na 35, což je paráda.

Na konci nám řidič nabídne svezení až k hradu za 50 S.P, z čehož se na konci vyklube 150 S.P. Místní tady občas dělají, že pořádně nerozumí, aby vás natáhli.

Cestou z vesnice vyjedeme na kopec, ze kterého se nám otevře impozantní pohled na protější zalesněný kopec, na kterém se vyjímají značně zachovalé trosky hradu. Zatím jsme tady nic podobného neviděli a přijde nám to až příznačné. Pokračujeme dál údolím na další kopec a těsně pod hradem projíždíme vedle jehly vykutané ve skále – spousty otroků tady vybudovaly ochranu hradu. Do hradu se chodilo po padacím mostě, který byl opřený o jehlu a druhou stranu kopce. Bohužel to moc nepomohlo, Saladin hrad dobyl za dva dny.

Hrad má očekávatelně kratší otevírací dobu (je Ramadán) pouze do tří, takže máme na prohlídku opět hodinu (vstupné tradičně 150+10). Poprvé potkáváme Čechy a Slováky, studenty arabštiny na výletě. Vyprávíme si zkušenosti. Oni nám říkají, že ceny pro cizince jsou běžně 5x vyšší a průměrný plat je tady 7-8 000 S.P. Také nám potvrzují, že místní tatíčka Bašíra milují, je to pro ně boží prezident, proto si ho vylepují všude, sami a dobrovolně.

Samotná zřícenina nás hodně osloví. Kromě zachovaných částí nás také baví, v jakém stavu jsou přístupové cesty. V Evropě by se nemohlo stát, že bychom na památku šplhali po nezabezpečených schodištích.

Zpátky jdeme přes údolí pěšky do vesnice. Svezení bylo samozřejmě jednosměrné, řidič nečekal. Ve vesnici se ptáme na cestu a chlapík nás na motorce odveze až k mikrobusu do Lattakie a nic za to nechce. Vyhladovělí jdeme nejprve na džus (mají už jenom jablečný), ke kterému si dáme zdejší puding k kokosem a zřejmě i s růžovou vodou a konečně zase platíme normální ceny. (Později v Hamě se dozvíme, že to byl halawat al-jibn. Měla to být specialita Hamy, ale Lattakijský byl lepší.)

Před krámem kupujeme dva sáčky s pitím, které se tady objevuje během Ramadánu. Zatím jsme si na něj netroufli, ale teď jsme konečně sebrali odvahu. V jednom, světlejším, má být karobová šťáva, v tmavším, který vypadá jako Coca-Cola, netušíme vůbec co je. Kousek vedle si dáváme šawermu a krmíme místní kočku. A konečně se vykoupat do hotelu. Ale před mešitou ještě narazíme na prodavače místního bílého cukroví (bílá je slavnostní barva, proto se objevuje víc bílého cukroví), ze kterého se vyklube cukrová vata namotaná do miniúlů. Je to sladké, lepivé, nic moc. Baklava to není.

Po koupeli zkoušíme pití ze sáčků. Obojí smrdí po obilí nebo po bramborovém sklepě. Nicméně počáteční chuť je žádná. Převaluji na jazyku, ale nic necítím. Potom polknu a najednou se na konci jazyka a v hrdle rozezní paleta chutí. To tmavší se pít vůbec nedá. Je to trpké s dalšími odstíny, které rozhodně příjemné nejsou. Světlejší nápoj je sladší, ale žádné velké zlepšení to není. Vůbec netušíme, co to má být, ale vyléváme to do výlevky. Pít se to nedá.

Poprvé jdeme na internet. Zdejší kavárny dokonce zlevnily, hodina vychází na 50 S.P. Zjišťujeme, že doma se toho tolik nového nestalo, i když Micka má pocit, že hned po návratu na ní spadne moc práce. Proto se potom jdeme uklidnit do kavárny před mešitou šíšou.

Nakonec v hudebním obchodě kupujeme sbírku arabské hudby. Pirátství kvete i tady, většina hudby je přepálená, často jsou dostání taky MP3 CD, a to i oficiálně. Necháváme si něco doporučit, k tomu bereme dvě věci podle průvodce a máme arabské hudby až nad hlavu. Jedno CD stálo 25 S.P.