Na výpravu do nejznámějších mrtvých měst (Al – Bara a Serjilla) vyrážíme v minivanu a je docela pohodlné pro jednou se o nic nestarat. Náš řidič má zcela neproniknutelný výraz, ale na jedné zastávce nám jen tak kupuje limonádu.

Mrtvá města jsou jedním z turustických taháků Sýrie – opuštěná byzantská sídla, která neponičily války, ani hladomory. Dosud nikdo neví, proč jejich obyvatelé jednoho dne odešli. Nejnovější teorie hovoří o změně obchodních stezek – lidi se prostě odstěhovali za prací. Díky tomu jsou ale tahle města duchů docela dobře zachovalá. Nebo aspoň některá – průvodce uvádí neuvěřitelný počet asi šesti set sídel v různém stavu.

Jako první stavíme v Al – Baře. Tady se neplatí vstupné. rozvaliny města vyčuhují z olivových hájů a táhnou se kilometry daleko. Některé stavby jsou dost zarostlé, občas jen pár kamenů, jinde celá stavba, jako třeba hrobka se špičatou střechou. Užívám si slastný dětský pocit, že jsem jako Indiana Jones, prodírající se vegetací ke skrytým a fascinujícím památkám.

Pokračujeme do Serjilly, která leží v dolíku, obklopená pouze kamenitými svahy. Civilizace v nedohlednu..Půda je tady všude hnědá, tráva vypálená do žluta. Celé město s bronzovým nádechem staveb jakoby vydechovalo sluneční žár. Tady keře pečlivě vysekávají, tak má člověk město před sebou jako na dlani. Vstupné platíme chlapíkovi, který si řekně o dost míň, než je v průvodci, ale zase nevydá žádný doklad. Moc se ale na tom nenabalíkuje – dnes tam prý bylo jen deset lidí a mimo nás ruiny obchází jen jeden pár. Vůbec jsme na syrských památkách byli většinou (skoro) sami. Pocit, jaký člověk už skoro nikde nezažije..

Domy jsou v Serjille zachovalejší než v Al – Baře (včetně zařízení lisu na olivy) a já chci prolézt každý kout – kostel, lázně, cosi jako tavernu..Na okrajích města číhají malí žebráci, kteří umí anglicky jediné slůvko – „money“. Do středu města se ale neodváží, tak je máme v zádech jen při vstupu a na konci. Jediné, co mi nedojde, když si užívám sluneční koupel, je fakt, že opalovací krém zůstal v autě. Ramena, hruď a obličej se barví do ruda. Pěkná příprava na pobyt na pláži..

Poslední zastávkou je Ebla. To už není mrtvé město, i když mrtvé je to tam víc než dost. Tam se turisti neobtěžují a dobře vědí proč. Vykopávky sumerského města nejsou nic víc než díry v nekonečné hnědé prašné zemi. Nejimpozantnější je rozloha tohoto někdejšího metropolis. Od prachu máme nohy rudo hnědé, jak nabarvené červenou hlinkou.

V Aleppu se necháme vyhodit na vlakovém nádraží, které je čisťounké a nazdobené. Ano, na takovém místě mohla začít vražda v luxusním Orient – expressu. Po troše zmatků zjistíme, že vlak jede až za hodinu a necháme se přesvědčit (zbytečně) ke koupi první třídy. Čekání trávíme v nedalekém parku, který je dokladem toho, jak je Aleppo rozmanité. Od zasviněných uliček starého města po úhlednou křesťanskou čtvrť jak přenesenou od někud z malebné Francie po rozlehlý park, kde trávu marnotratně stále kropí voda a kde kvetou ibišky a kývají se palmy..

Vlak do přímořské Lattakie nám vyráží dech. K nástupišti hladce přisviští minipendolino. Samozřejmostí je klimatizace, tisk a nápoje zdarma, plochá obrazovka pro filmy, dětský koutek. Čistotou svítí záchody i speciální místnost pro přebalování dětí. Nenapadlo by mě, že nejluxusnějším vlakem svého života pojedu zrovna na Středním východě. Jen vlak nejede moc rychle – koleje asi nejsou nejnovější a občas je třeba zastavit, aby z nich beduín mohl odehnat stádo ovcí. Jediným spolucestujícím je britský student historie, namísto Lonely Planet vyzbrojený knihou Monuments of Syria. Jinak má jen minibaťůžek – jak zjistíme, je to proto, že základnu má v Damašku, kde bydlí u přátel. Jmenuje se George a sdílíme společně taxík do hotelu Lattakia, kde nás ubytují za 500 liber.

Večer mám těžkou krizi. Na Lattakii jsem se vyloženě těšila – na promenádu u moře, vůni z rybářských restaurací, na svobodný duch města..Ve skutečnosti je Lattakia paskvil. Částečně je muslimská, tedy plná žebráků, obvyklé špíny a chaosu a pouličních „nargiláren“, zároveň se však v obchodech nabízejí přímořské tretky a kýče. Vedle výroben oschlého hommosu a nechutného kuřete (bohužel ověřeno na vlastní kůži) se nacházejí kavárny evropského střihu. Výsledkem je, že město nemá vůbec atmosféru, o geniu loci ani nemluvě. Co je však nejhorší, Lattakia je přímořské město bez moře. Nápad vyrazit na přímořské korzo vyústí ve frustrující situace, v níž nejdřív bloudíme, pak si najímáme nemožného taxikáře, který nás veze kamsi do pekel (respektive na 6 km vzdálenou pláž). Nakonec zjišťujeme, že k moři se prostě jít nedá – od města ho odděluje vysoký plot, někde opatřený cedulkou military zone. Takhle si země chrání svůj jediný obchodní přístav. Uvažuju, že když už prezident umožnil Syřanům přístup na internet, kdypak jim asi umožní přístup k moři?