Začal Ramadán. Celkově žádná velká změna, akorát se snažíme nejíst na ulici. Po pár fících a troše vody jdeme hledat kavárnu, ale není na svém místě, tedy není na místě, kde psal průvodce. Naštěstí kousek od ní je muzeum. No, muzeum. Socialistická stavba naprosto nevhodná pro cenné exponáty, kde se zrovna předělává osvětlení a klimatizace a kde polovina exponátů chybí.

Ve chvíli, kdy se tomu smějeme a chceme si to vyfotit, objeví se kustod. Ujímá se nás a provede nás celým přízemím a ukazuje nám zajímavosti, kterých si při zběžné prohlídce a jako amatéři nemáme šanci všimnout. Například vyvažování ozdob u sochy panovníky. Zajímavé je také, že kažou chvíli řekne „tohle je kopie, originál je kde?“ a my doplníme „Pergamon, Berlín“ a on „zničeno za druhé světové války“. Ale není vše jenom v Berlíně, také v Louvru nebo v Kodani…

V patře muzea je další kustod, který nám ukazuje moderní islámské umění. Ale mluví hlavně francouzsky, takže chytáme jenom občas slovo. Celkově muzeum za vstupné stálo, i když kustodi možná očekávali bakšiš za výklad. Ale toho se jistě dočkali, protože po nás šla mnohem větší výprava.

Z muzea pokračujeme do starého města, před jehož branami je opět typický arabský puch, jak nepodobný čistému Damašku. Skoro to až nutí k zvracení.

Mešita Al-Quiqan za branami starého města je barák, který ani nemá pořádný minaret, pouze ocelovou konstrukci a několik sloupů. Mnohem zajímavější jsou místní, polehávající na schodech.

Jdeme přes několik Khanů, tedy zájezdních hostinců, do velké mešity, kde místo vstupného platíme za úschovu bot 50 S.P. Uvnitř mešity je schránka s hlavou Jana Křtitele – opět lze o pravosti s úspěchem pochybovat. Zatímco světci v Evropě mají víc prstů než Marťani, tady má každý alespoň pět hlav. Mnohem zajímavější je tady ovšem minaret, který přežil zemětřesení a je zde od roku 1066. Sice je mírně na křivo, ale ani na fotkách to není znát.

Od mešity je to kousek k citadele, před kterou je několik jídelen. Přestože jsou na echt turistickém místě a přestože je Ramadán, mají slušné ceny. Bohužel zvolíme tu nejhorší – pomalá obsluha, které jde pouze o to, nalákat hosty.

Konečně citadela. V době Ramadánu do tří, takže máme hodinu na prohlídku. Je to hlavně sbírka rozvalin, ve které se nacházejí dvě mešity, z čehož jedna je Mojžíšova a druhá velká, ale název klame, je to velká mešita stohlavé vesnice. Z jedné věže citadely je nádherný výhled na město.

Římský amfiteátr uprostřed je dost nevhodně vytvořená novodobá stavba, kde se prý konají i koncerty, ale v době Ramadánu máme zřejmě smůlu. Na amfiteátru je poznat, že to není ani pokus o rekonstrukci, pouze připlácnutých pár kamenů.

Na jih od citadely je mešita Al-Kroshowiyya, další z tréninků „kámoše“ Sinana (viz Istanbul). Dnes je ovšem zasvěcená jinému bohu. Na billboardu před mešitou je fotka Bašíra s koránem. Ale mešita je zavřená, tak jdeme hledat slavnou továrnu na mýdla, ze které to sice krásně voní, ale je také zavřená.

Chvíli procházíme trhem a hledáme vhodnou halenku, ale haleny evropského střihu jsou z levné syrské bavlny s počáteční cenou 400 nebo i 600 S.P, což se dá ukecat na sto, ale většinou stejně nejsou moc hezké.

Utahaní jdeme nejprve do kavárny As-Sahel, odkud je krásný výhled na hodinovou věž, a pak relaxovat do hotelu. Píšeme kámošovi právníkovi, jestli nám pomůže zmanagovat cestu k mrtvým městům a „money si not important“, jak píše on, proto nakonec navrhne 70 USD za den. Vzhledem k tomu, že profesionální služby jsou levnější, přijde nám to jako fajn kamarádská cena.

Z polospánku nás probouzejí děla znamenající konec ramadánového půstu. Z hotelu jdeme do křesťanské čtvrti Al-Jdeida, kde se nás ujme jiný kámoš a ukáže nám všechny kostely – na malé ploše jsou tady vedle sebe kostely čtyř církví – řecké ortodoxní, řecké pravoslavné, arménské a maronitů. Arménský kostel 40 martyrů je otevřený a ochotná paní nám ukáže interiér včetně obrovského plátna posledního soudu. Celkově jsou obrazů dobré dvě desítky, nejstarší z patnáctého, nejmladší z 21. století. Kostel žije.

Kámoš nás vleče dále a nakonec nám nabídne služby jiného kámoše, bývalého učitele francouzštiny, který nám nabízí za 3000 S.P mrtvá města i Simeonovu baziliku, za 2000 jenom mrtvá města. Bereme si vizitku a jdeme se najíst do arménské restaurace. Podle průvodce má mít zajímavou kuchyni.

Bohužel, to je ji nemůžeme najít, má jednoznačnou příčinu. A sice, že je zrušená. Přemýšlíme, kam jít dál a protože nechceme riskovat, že se v arménské čtvrti znovu potkáme s kámošem, jdeme do uličky, kde jsme byli včera. Na místě vidíme, že máme jednoduché rozhodování, jestli jít na stejné místo, protože „naše“ jídelna je zavřená. V jídelně naproti také nikdo neumí anglicky, ale zato mají lístek s podivnými pokrmy. Toška kebab zní jako variace na kebab, to vypadá jako jistota. Ale co to je Maria? K tomu si dáme Fatuš (fatoush) salát a automaticky dostaneme vodu. Bohužel je to jenom zchlazená tap watter, protože lachtan je zlomený (seal is broken). Maria je nakonec taky kebab, ale s rajčaty, petřelí a paprikou. V tošce je kromě masa ještě sýr.

Po večeři se jdeme do šíšárny As-Sahel rozhodovat, jak zítra pojedem. V šíšárně jsou všichni místní – chlapi pokuřují, hrají karty a klábosí. Voláme kámošovi učiteli, že jako mrtvá města za 2000 bereme, protože jsme se předtím ještě stavili v Tourist hotelu, kde zrovna byl průvodce „I am in your book“ a nabízel nám stejnou službu za 50 EUR – oproti 2×600 S.P v LP rozdíl.

Kámošovi právníkovi píšeme, že je v Allepu draho a radši jedeme do Lattakie – což je víceméně pravda. (Kámoš mi volal ještě 29. září na mobil – vzal bych to, kdybych si hovoru všimnul.)

Ještě v šíšárně nás přijde pozdravit starší pán v obleku. Socialisti jeho i bratry „vyhnali“ studovat do ciziny. Tedy otec usoudil, že v Sýrii jim pšenka nepokvete, tak každého poslal něco studovat. On šel studovat ekonomii, jeden bratr medicínu, další techniku.

Ale protože on svou zemi miluje, vrátil se na stáří zpátky. V šíšárně má svou dýmku, na kterou dostal černý tabák, své kleštičky na uhlí staré více než sto let si donesl s sebou. A každou chvíli byl u nás, aby si popovídal, tedy spíš vyprávěl. O lásce, Sýrii, o městě a životě v socialismu. Nakonec za nás dokonce zaplatil a popřál nám vše nejlepší. Milých Syřanů od srdce je spousta.