V Damašku balíme batohy, necháváme je ve dvoraně a jdeme do Národního muzea – průvodce jeho návštěvu doporučuje dokonce dvakrát – před a po shlédnutí vykopávek. Zpětně uznáváme, že něco na tom je.

V kontextu člověk vnímá všechno lépe, když už předměty nemohou zůstat in situ. Damašské muzeum, podobně jako celé město je „paradise lost“. Úžasné exponáty (zejména ty nejstarší) versus celková neutěšenost expozic. Evidentně tu nemají prachy. Některé sály jsou pochmurné, zpola vybrakované vitrínky se zaprášenými popisky v arabštině a někdy francoužštině. Malinko to připomíná muzea za socialismu. Mají tu však první písemný záznam na světě (světě div se, jde o školní pomůcku) a to se počítá.

Samo muzeum je oklopené pěknou zahradou, která vypadá jako netypický hřbitov. Kusy kamenů a soch, co se nevešly pod střechu jsou tu rozesety po způsobů náhrobků po celé zahradě. Pak si projdeme sousední mešitu a madrásu (část objektu slouží jako obskurní muzem vojenství, s výstavkou syrsko – sovětského kosmického programu – to však oželíme, na bizardnosti bude čas někdy příště, až se sem jednou vrátíme..)

Zajdeme i do starého města, protože dnes konečně otevřel Azem palác. Je to hotový eden – jen kousíček od tepajícího a únavného trhu se otevře nádvoří s fontánkami, zelení, obklopené „pokojíčky“. V nich je dnes muzeum syrských tradic, věc v těchto končinách dosti oblíbená, turisticky však naprosto neatraktivní. Nebo víte o někom, koho baví dívat se na toporné figuríny, navlečené do kostýmů z levných, zaprášených látek, kterak strnule předstírají dejme tomu svatbu? Sama stavba je však krásná, ze tří druhů kamene, ještě zdobených s typicky rozmařilou orientální nádherou. Speciální technika připomínající intarzii kamene, vyřezávané obložení..

Obědváme zase na „Martyr Square“, oblíbenou kombinaci hommos, salát a šiš kebab. Přesouváme se na autobusák, kde okamžitě nasadáme do busu do Aleppa. Vůz má klimatizaci, mimo nás jen domácí cestující a během cesty se jako pozornost servírují karamely, voda a na přestávce v Hamě dokonce dostáváme poukázku na kafe/čaj. Na videu běží takové arabské sousedské humoresky, jak by je asi natočil Zdeněk Troška. Vzápětí je ale střídá čínský kung-fu film, mizerně dabovaný do angličtiny s arabskými titulky. Tomu říkám kombinace! Bohužel konec se nedozvíme, jsme po pěti hodinách jízdy v Aleppu. Na nádraží setřeseme taxi – nahaněče a bloudíme do hotelu pěšky. Za chvíli máme místního průvodce, je to prý právník a skutečně nám pomůže najít cestu. V Sýrii stačí chvíli zmateně koukat, případně vytáhnout mapu a hned je na místě nezištná pomoc. (dokonce nás většinou ani neposlali špatně..) Doporučený hotel je plný, tak zakotvíme v předraženém hotelu Syria za 1000 liber na noc. Nejsme z toho nadšení, ale laciněji v Aleppu asi nepořídíme.

Za tmy jdeme obhlédnout město. Na první pohled se zdá špinavější než Damašek (později zjistíme, že je jen mnohem kontrastnější) . Řeznictví jsou to často přímo na ulici, maso visí na háku a porcuje se venku. Odpadky, z nich se v noci šíří odporný nasládlý zápach, se vysypou „před krám“. Prodereme se neuvěřitelně přeplněným trhem s ovocem (je přitom jedenáct hodin) a dáváme si bohatýrskou večeři. Špatně nás pochopí, takže všechno, kebaby, saláty i grilovaný lilek, přinesou dvakrát. Cena je směšně nízká, pokrmy vynikající a my se sotva odvalíme do hotelu. Zítra začíná ramadán.