Ráno jdeme směrem Salihiyya, předměstí, rozprostírající se nad Damaškem. Na vrcholku kopce prý kdysi stanul Prorok a prohlásil, že do Ráje vstoupí pouze jednou a Damašek obešel. Od té doby zřejmě město postihl velký úpadek, ale přesto jsme se chtěli nahoru vypravit.
Původně zde byla kurdská vesnice skrytá za městskými hradbami, dokud se sem nepřestěhoval sir Richard Burton (přeložil pohádky Tisíce a jedné noci a chvíli byl ambasadorem), protože jemu a hlavně jeho ženě zavírání bran starého města na noc přišlo klaustrofobické. Dnes se do čtvrti Salihiyya nastěhovala majetnější část obyvatel, ale stejně je to díra. Uličky jsou postaveny tak, že až na vrchol se přes zástavbu nemáte šanci dostat.
V půlce čtvrti jsme narazili na tradiční trh, mnohem přátelštější, než varianta ve starém městě. Navíc tady měli hodně ovoce a zeleniny, což je v centru problém najít. Zásoby lilků, okry, fíků a datlí, úplný Ráj. Vše dostanete nejprve ochutnat, abyste si mohli správně vybrat. Prodavač nám nabízí jenom tak dvě okurky a usmívá se na nás.
Jdeme až ke třetímu Micčinu protestu, že dál už to nepůjde a vzdáváme to. Mezitím jsme se zkusili úzkými uličkami mezi domy dostat až nahoru nebo si to alespoň z vrchu vyfotografovat. Ale nic moc krásného to není. Navíc dole je smogový opar a většina města se ztrácí v mlhách. (Až později jsem pohledem do pořádné mapy zjistil, že cesta nahoru vede a) z boční strany čtvrti b) kolem památníku neznámého vojína.)
A pak jsme dostali nápad svézt se na korbě místního náklaďáčku dolů. Zřejmě za to mohlo vyčerpání. Bohužel jsem si pozdě uvědomil, že nemáme žádné drobné, a když se dole řidič tvářil, že chce peníze a jedno euro je málo, zamávali jsme mu tisícovkou, že míň zkrátka nemáme. Načež on si ji vzal a začal sbírat peníze zpátky. Vrátil nám asi 600 S.P a než jsem stačil zareagovat, ujel. Taxík na letiště byl levnější! Zpětně je to druhá největší zlodějna, která se nám stala. Někteří lidé v Sýrii trpí dojmem, že turista je chodící peněženka. Ne, že by na tom někteří čeští podnikatelé nebyli podobně.
Bohužel nás vyhodil někde pod kopcem, ale pro nás in the middle of the nowhere. U taxíku do města už jsem se na cenu zeptal, 50 S.P k bráně křesťanské části starého města bylo OK a za 20 minut už si Micka užívala v lázních.
Já zatím šel najít Ananiášův chrám, pojmenovaný po prvním správci Damašku. Ten převrátil Šavela na křesťanství (udělal z něj Pavla), a poté šel do Damašku sloužit. Ananiášův chrám by mělo být jedno z prvních míst raného křesťanství.
Stáří chrámu není plně doložené – určitě tam byl před příchodem muslimů 653 a staré nápisy dokonce hovoří o 1. nebo 2. století AD. Každopádně chrám jsou hlavně dvě jeskyně, rekonstruované třikrát během posledních 300 let, naposledy v roce 1973. V jedné je malý oltář, ale celkově nic zvláštního.
Když se Micka vrátila z hamamu, zašli jsme na místo včerejšího „oběda“ a ve vedlejším bistru jsme si dali dvakrát šawermu na talíři (2×75 S.P). Potom jsme hledali záchod a kavárnu, ale nic jsme nenašli – v této zemi moc tradice veřejných záchodů není, ani u mešit je nenajdete. Při bloudění jsme narazili pouze na Maristan Nureddine, ve své době nejvyspělejší nemocnici na světě – ale o tom až poslední den.
Kavárnu jsme nakonec našli u stanice Hejaz, kde jsme také vybrali další peníze na zbytek pobytu, což se opět nakonec ukázalo jako iluze. Káva (tedy ahwa nebo qahwa, pro mě wasad, tedy středně sladká) je tradičně skvělá, dokonce už jsme objevili uličku, kde ji na souqu (trhu) prodávají. Akorát tady není zvykem podávat ke kávě baklavu, musíte si ji někde koupit extra.
Hejaz byl revoluční projekt kupodivu nerevolučního předchozího vládce, který chtěl vybudovat železniční spojení z Damašku do Mekky pro poutníky. Bohužel byl to pouze pokus, protože až do poutního města se koleje nikdy nedostaly. Dnes se stanice mění na nákupní centrum a koleje postupně mizí. Ale samotná budova je krásná, hlavně při večerním osvětlení je perlou osmanské architektury.
Do uličky řemeslníků nakonec nedojdeme, protože Micku bolí hlava. Míříme do hotelu odpočinout si, sníst čerstvé fíky a mandle z trhu a vykoupat se.
Po koupeli jdu sám na krátkou procházku – chci konečně koupit nějakou baklavu. Trochu si zacházím kolem stanice Hejaz, ale nakonec najdu otevřené prodejny na náměstí Martyrů. Kupuji čtvrt kila mix (70 S.P), který skoro celý sníme, i když už je deset.
V hotelu nám nabídli pronájem auta s řidičem za 52 USD (2500 S.P) do Bosry, což by měl být půldenní výlet. Odmítli jsme, připadá nám to jako zlodějna, v průvodci jsou čtvrtinové ceny. Operativně rozhodujeme zítra odjet do Allepa a Bosru si nechat na konec.